Od mala jsem měla ráda psy. A vlastně všechna zvířata. V mých deseti letech jsme se přestěhovali z bytu do domku a do našeho života vplul první pes, Míša, černý kříženec s bílou náprsenkou a když to vezmu zpětně, typově takový malý beauceron. Přišel k nám už dospělý a byl to rozený tulák, zdolal jakýkoliv plot a nás doprovázel do školy. Byl to moc fajn pes, veselý, usměvavý a velmi chytrý. Jelikož ale u domu má být pořádný pes a hlídač, rodiče pořídili naši první německou ovčandu bez PP Astu. Asta byla spíše jen člen rodiny a ano, hlídač. Moc neposlouchala a preferovala jako svého pána mého tatínka. Moc jsme to s ní neuměli, já byla malá a taťka neměl s výchovou moc zkušeností. Po Astě přišla Baryna, znakatá německá ovčanda a můj první opravdový pes, který mě přivedl ke sportovní kynologii. Milovala jsem ji. Trávily jsme spolu hodně času, cvičily a došly jsme spolu ke zkoušce ZVV1. Šlo to tak nějak samo. Bára byla skvělá, nasadila laťku hodně vysoko.  Měla povahu, jaká se dnes málo vidí. Byla vyrovnaná, pracovitá, oddaná, chtivá, temperamentní, blázen do jakýchkoliv aportů, nebojácná, sociální, bez reakce na jakýchkoliv hluk či střelbu, poslušná, na obranách razantní a s plnými zákusy. Kynologii jsem propadla a zajímala se o chov a povahy psů, ležela jsem v různých psích knížkách a se zájmem studovala knížky jako Chov psů, Poznej svého psa či Výcvik psa. Znala jsem vše nazpaměť a bavilo mě to. Tehdy jsem odchovala několik vrhů německých ovčáků a poté také černých trpasličích pudlíků po naší černé pudlici Amálce, která tehdy přišla do naší rodiny jako roční fenka, neboť omrzela svého původního majitele. Amálka byla zlatá. Vyrovnaná, hodná a přátelská, nebojácná a bezproblémová pudlice, přesně taková, jaká by měla být. Měla jsem velké štěstí na psy s příkladnými povahami. 

Pak přišla rodina a děti, kynologie šla na čas stranou a já se věnovala rodině. Po nějaké době však přišel čas na pořízení nového psího parťáka a já uvažovala, jaké plemeno si pořídím. Věděla jsem, že nebudu mít tolik času na výcvik a znakatí němečtí ovčáci mě přestali oslovovat. Nelíbilo se mi, jakým směrem jde chov, co se exteriéru, povah i zdraví týče. Narazila jsem na beaucerona. Pes podobný ovčákům, přirozený vzhled, dobré zdraví a předpoklady k výcviku. V roce 2008 jsem si přivezla svou první beauceronku Fanny a tím to všechno začalo. Začala jsem opět cvičit a následně i chovat, odchovala jsem na ni dva vrhy. V roce 2011 jsem si pořídila druhou fenu Nairu. S Nairou jsem se též věnovala sportovní kynologii. Naira mi dala tři vrhy a z posledního jsem si nechala fenku Emmu, se kterou jsem došla v kynologii nejdál.  V naší smečce máme kromě beauceronek i fenku border kolie, která plní jen roli rodinného společníka a mazlíka mých dětí. Odchovali jsme jeden a poslední vrh malých borderek a neplánujeme toto plemeno chovat.

A jaký je můj cíl a přání v chovu? Prioritou je pro mě dobrá vyrovnaná povaha, chci psa, se kterým se bude "dobře žít" a protože mě baví sportovní kynologie, tak i dobře pracovat.  Oželím drobné nedostatky ve vzhledu, avšak neodpustím nevyrovnanost a bázlivost. Vím, že dobrá fena je základ chovu a předá štěňatům nejvíce, ale zároveň kladu velký důraz na výběr krycího psa. Není to mnohdy jednoduché. Odchov štěňat beru velmi zodpovědně, vím, že si procházejí různými vývojovými stádiemi, které je dobré znát a chovat se podle toho. Socializaci do té doby, než odejdou štěňata do nového domova, se snažím nepodceňovat a dát jim co nejvíce s ohledem na jejich věk. Jsem přesvědčená, že pokud má ale štěně vrozenou vyrovnanou povahu, nebývá s následnou socializací velký problém.

A jak vznikl název mé chovatelské stanice? Nese v sobě dvě jména zvířat, která byla u vzniku CHS. Je to první beauceronka Fanny a kocour Eliáš ( Fann + Eli ).